Příběh

Příběh z Ravensbrück: Hlas v temnotě

Byl chladný dubnový den roku 1944, když Anna vystoupila z přeplněného dobytčího vagónu. Bylo jí sedmnáct let. Měla na sobě jen tenký kabát a v rukou držela malý kufřík, který jí během minuty vytrhli z rukou. Kufřík, v němž měla jedinou fotografii své matky, zmizel v chaosu. Stála na štěrkové ploše s dalšími stovkami žen, zmatená a vystrašená, před branou s nápisem, který nelhal: „Ravensbrück“.

Tábor působil jako jiný svět – svět bez času, bez lidskosti. Hned první den přišla Anna o své vlasy, o oblečení, o jméno. Místo něj jí přidělili číslo 71248. Byla jedna z mnoha. Každý den se měnil v boj o přežití. Ráno začínalo řevem a apelplatzem, kde vězeňkyně stály hodiny v mrazu. Dny pokračovaly dřinou v továrnách nebo při těžké práci u kamenolomu.

Nejhorší byly noci. Ticho narušoval kašel, pláč a někdy křik těch, které odváděli do baráku číslo 10 – místnosti, odkud se málokdo vrátil. Právě tam probíhaly „lékařské pokusy“. Anna o nich nejprve jen slyšela šeptem. Až jednou došlo i na ni.

Dostala infekci do nohy. Když ji odvedli, nebyla si jistá, zda se vrátí. Místo léčení ji experimentálně infikovali ránou a sledovali její utrpení. Bolest byla nesnesitelná. Ale přežila. Přežila, protože ji ošetřovala tajně jedna bývalá zdravotní sestra z Polska, Helena, která riskovala život, když jí přinášela obvazy a vodu.

Helena jí jednoho večera zašeptala: „Musíš vydržet. Nesmíš zemřít tady. Tvoje jméno musí přežít, ne jejich čísla.“ Tahle slova si Anna vryla do paměti a opakovala si je každou noc, jako modlitbu.

Když v dubnu 1945 přijela Rudá armáda, Anna vážila 32 kilogramů. Ležela ve spodní pryčně, bez síly, ale živá. Z tábora zůstala jen troska – baráky plné nemocí a prázdné oči těch, co přežili. Helena se osvobození nedočkala. Zemřela jen několik dní předtím, než dorazili vojáci.

Po válce se Anna vrátila do Československa. Vystudovala lékařství, založila rodinu. Po celý život však nosila na noze jizvu – památku na pokus, ale i připomínku, že přežila. Každý rok psala dopis Helence, i když už jí ho neměla kam poslat. V jejím příběhu žila dál.

Ravensbrück byl tábor smrti, ale i tichého hrdinství. A právě příběhy jako ten Annin připomínají, že i ve světě nejtemnějšího zla se může zrodit světlo – v podobě lidské odvahy, přátelství a vůle přežít.